Nálepky:Ateizmus, Pre začiatočníkov
Herb Silverman
Rastislav Škoda už dávnejšie zverejnil na blogu Zošity Humanistov preklad úvahy Herba Silvermana. Má ísť o akési vyvrátenie alebo “vylepšenie” Pascalovej stávky. Spomeniem (preberiem) niektoré Silvermanove myšlienky a potom ukážem, kde je chyba. Predpokladám, že aj R. Škoda má dostatok poznatkov o kresťanstve, aby vedel odpovedať, ale ich neuvádza.
Pascal povedal vo svojej chýrnej stávke povedal:„(1) Ak Boh neexistuje, nestratím nič, ak budem v neho veriť; zatiaľ čo (2) ak existuje, stratím všetko, ak v neho nebudem veriť”.
Silverman: Pascalove prvé podmienečné konštatovanie by sa rovnako mohlo týkať Šipovej Ruženky (…). Keby sme mali celý život zasvätiť takému neplodnému hľadaniu, zmárnili by sme svoj život neproduktívnou činnosťou, čo by bola iste strata.
Druhé podmienečné konštatovanie je ešte problematickejšie. Pascal zaiste predpokladá, že jediný boh, ktorý by mohol existovať, by bola jeho verzia kresťanského boha – ktorý odmeňuje veriacich večnou blaženosťou a neveriacich trestá večným zatratením. Okrem toho by to bol boh, ktorý alebo nerozozná pravú vieru od predstieranej, alebo by jednoducho odmeňoval aj pokrytcov, ktorí sa robia, že veria, kým neveria. (…)Predpokladajme, len ako argument, že existuje stvoriteľ, ktorý sa ozaj bude zaujímať o ľudské bytosti ako svoje tvory a rozhodne sa stráviť s niektorými z nich celú večnosť. Aké selekčné kritériá určí taká Najvyššia Bytosť? Predpokladám, že tento božský vedec dá prednosť osobnému styku s takými ľuďmi, s akými by som sa aj ja rád stýkal – s inteligentnými, čestnými a racionálnymi ľuďmi, ktorí vyžadujú nejaké dôkazy, prv než uveria. Nepochybujem, že Pascal by súhlasil so mnou, keď hovorím, že naši najlepší študenti nám dávajú provokatívne otázky, kým ich nepresvedčíme rozumnými dôvodmi, kým naši tupí študenti bez rozmýšľania príjmu také stanovisko, o ktorom si myslia, že vyhovuje nám. Žeby najvyšší učiteľ zmýšľal inakšie? (Nie…)
Taký vysoký intelekt by sa s tým druhým pravdepodobne nudil a nemal by veľa chuti do styku s ľuďmi, ktorí tak dôverčivo robia nezaručené závery o jeho nedokázateľnej existencii. Tento brilantný návrhár by sa tak ako ja zhrozil nad ľuďmi, ktorí hlásajú a zvelebujú slepú vieru. Majúc na mysli takéto božstvo robím v skromnosti nasledujúcu (Silvermanovu) stávku: „Ak Boh neexistuje, nestratím nič, ak nebudem v neho veriť; zatiaľ čo ak existuje, stratím všetko, ak v neho budem veriť”.
(Herb Silverman, “Silverman′s Wager”, Free Inquiry, 21/2, s.17, jar 2001.)
Na zamyslenie:
Je úsmevné, ako preformuloval Silverman Pascalovu stávku.
Problémy s jeho úvahou: (1) Prečo by malo byť hľadanie Boha neplodné? Silverman to prirovnáva hľadaniu rozprávkových bytostí. Žiadny rozumný človek by také prirovnanie nepoužil. (A) Dobre vieme, že hľadanie Boha človeka pretvára. Nájsť Boha v tom navlastnejšom význame znamená zažiť ho. A k tomu sa treba (za normálnych okolností) najskôr polepšiť. Nemorálny človek prirodzene nezažije prítomnosť Boha. Iste, stávanie sa lepším morálnym človekom je “neproduktívna činnosť”, ale v podstate je to tá najproduktívnejšia činnosť, ktorú človek môže urobiť. (B) Dokonca aj pri čírom hľadaní pravdy o vesmíre hľadanie Boha (alebo už jeho myšlienka) otvára nové horizonty. Napríklad, myšlienka, že by Boh mohol stvoriť vesmír vedie k predpokladu, že by malo existovať rozumné vysvetlenie vesmíru. (Tento predpoklad nebol v dejinách taký zrejmý, ako je dnes.) Preto stojí zato vysvetlenie hľadať, chce to len vytrvalosť a intelektuálnu zručnosť. O dôležitosti pojmu Boha vo vývoji matematiky, hlavne ohľadom pojmu nekonečna, netreba ani hovoriť.
(2) V druhej námietke chce asi autor povedať, že Boh by bol podľa tejto stávky “behavioristom”. To je tá istá myšlienka, ako používa Hynek Bíla. Silverman však bližšie neobjasňuje, čo ho k takémuto postoju vedie. Keď sa človek chová eticky, aj keď veci celkom nechápe, je to vždy lepšie, ako keď sa nechová eticky (morálne dobre). Aj za to si zaslúži odmenu, aj keď možno nie takú istú.
(3) Posledná námietka je dosť úbohá. To, že Silverman si rád porozpráva s inteligentnými študentmi, čo to má dočinenia s Bohom? Veď Boha budú skôr zaujímať morálne dobrí ľudia, ktorí svojim životom a vierou budú mať k nemu blízko. Boh už nemusí od nich dostávať otázky, aby sa inšpiroval a nejak sa zabavil. Ide o postoj lásky a hĺbky osobného vzťahu. Nebude treba špekulovať o tom, či Boh je, alebo či je skutočne všemohúci. Silverman tiež prekvapuje, ako chápe “slepú vieru”. “Slepú vieru” na spôsob nerozmýšľania kresťanské náboženstvo nehlása. Hovorí presne naopak, vieru máme poznávať a prehlbovať.
(4) Škoda, že Silverman nevysvetlil tú svoju stávku. Znie zaujímavo. Nie je však jasné, prečo by som mal všetko stratiť, ak budem v neho veriť a on skutočne existuje. Znie to ako absurdnosť. Ani to nie je jasné, prečo by som nemal nič stratiť, ak neverím a Boh neexistuje. Veď stratím celý život viery, morálku, pokoj, nádej, posilu.
Ale asi týmto chcel Silverman šokovať svojich čitateľov. Šokoval aj mňa. Ale asi inak než zamýšľal.
Debata medzi W. L. Craigom a H. Silvermanom
Ještě mě napadlo ten rozdíl etického a neetického demonstrovat na klasickém kantiánském příkladu: kdyby chtěl někdo nakrmit Krista proto, že by si myslel, že ho tím otráví, protože by ho nenáviděl, ale pletl by se (jídlo by otráveno nebylo), myslíš, že by Kristu taky nevadilo, proč ho nasytil? Já bych tady odlišoval nějaké objektivní dobro skutku pro druhé od zla skutku pro osobu jeho původce – to zlo je taky objektivní, ale po vzoru definice “objektivního hříchu” jakožto materiálního bychom mu spíš měli říkat subjektivní, protože je to zlo pro subjekt původce zla. I když je to nikoliv zlo, které se mu děje, ale které koná (ostatně v tradičním křesťanském chápání je jen toto zlo skutečným, etickým zlem). Podle mě jakožto deterministy není mezi aktivním a pesivním zlem žádný jasný jednoznačný rozdíl a člověk je aktivně zlý vždy z nějakých důvodů na něm nezávislých, které v něm zlo působí – už tím, že je těmito vnějšími vlivy sám jakožto osobnost stvořen. Takže všechno zlo je v tomto smyslu materiální, i když lze stále odlišit zlo aktivní a poškozující přímo osobnost zevnitř (tj. většinou závažněji) od pasivního zla poškozujícího jej zvenčí.
[Odpoveď]
Ahoj Luboši, zkusím se vyjádřit k tvým argumentům proti Silvermanovi a Hynkovi. Takže k tomu Silvermanovi:
ad 1) Podle mě má Silverman na mysli přesně to, o čem mluví třeba již mnou zmiňovaný Bělohrad: Vždycky si můžeš vymyslet něco a připsat tomu nekonečnou závažnost a zdánlivě tak kompenzovat nekonečnou nepravděpodobnost existence této věci – případně absenci indicií pro její existenci. V tomto smyslu je podle Silvermana neplodné hledání něčeho, pro existenci čehož nemáme žádné indicie – a Silverman si zjevně myslí, že pro to žádné indicie nemáme. Ad rozumní lidé: no, to přirovnání používá docela hodně lidí s velmi vysokým IQ, takže záleží na tom, jaký obsah dáváš slovu “rozumných”. Pokud máš na mysli “lidí, kteří věří v Boha a nevěří v pohádkové bytosti a zároveň si myslí, že jejich zmíněná víra i jejich zmíněná nevíra nejsou nerozumné”, pak OK.
ad A: velmi mnoho lidí si myslí, že hledání Boha a zejména jeho “nalezení” jakožto vnitřní stav a vnímání jeho přítomnosti přetváří člověka morálně negativně, a mají k tomu velmi mnoho indicií: náboženské fanatiky, teroristy, inkvizitory, mučitele apod. Řekl bych, že Silverman proti “stávání se morálnějším člověkem” nic nemá, ale možná bude mít o tom ideálu trochu jinou představu než ty – to by se ale asi muselo zjistit, spíš byste se asi na hodně věcech shodli.
ad B: Historicky máš myslím celkem pravdu. To ovšem nic neříká o tom, za Bůh existuje, ani o tom, že např. předpoklad Boha je pro rozumné vysvětlení vesmíru nutný.
ad 2) To se mi zdá celkem jasné. Silverman i Hynek odlišují víru v něco – na základě přímé zkušenosti nebo rozumových argumentů – od víry v užitečnost víry v něco, která se chce k této víře dostat skrze tu užitečnost. Tvé “keď sa člověk chová eticky…”, v tomto případě vůbec neplatí, protože on se NECHOVÁ eticky, i když dělá přesně ty věci, které by dělal člověk, který by se eticky choval. Prospěchář se tak ale chová z prospěchářských důvodů, nezaměřených na ty věci samé, kdežto etický člověk se ve svém jednání zaměřuje na ty věci samy, ty v něm vyvolávají to etické jednání přímo. Už jsem to psal Hynkovi: je to určitá analogie katolické “nedokonalé lítosti” ze strachu z Boha oiproti “dokonalé lítosti” z lásky k němu. Eticky není ta nedokonalá lítost vůbec žádnou hodnotou, nebo spíš je negativní hodnotou, zlem, kdežto katolicky je to “pouze” menší dobro než lítost dokonalá.
ad 3) Silverman tou inteligencí a dalšími vlastnosti myslí evidentně i morální hodnotu (přímo tam uvádí “čestnost”). Tj. myslí to tak, že inteligentní a etická bytost se bude chtít stýkat s obdobnými lidmi, a že požadovat rozumové důvody pro víru v něco je dobrá (i eticky dobrá!) vlastnost.
Tj, ad 4) Pokud bůh existuje a já v něj nevěřím, nic neztrácím (protože mě do nebe stejně vezme – chce tam mít totiž lidi s morálně dobrým postojem, který zahrnuje i nevíru v něčí existenci při absenci argumentů pro tuto existenci). Kdežto pokud bůh existuje a já v něj věřím, i když k této víře nemám žádné rozumné indicie (pouze kalkuluji s prospěšností této víry), jednám jak nerozumně, tak neeticky, a Bůh mě do nebe nevezme.
Podle Silvermana evidentně nevírou nic pozitivního neztrácím, pouze iluze – morální totiž mohu být tak jako tak, pokud chci, nepotřebuji k tomu podporu nějaké vnější moci (naopak tato vnější moc svou podporou mou snahu vlastně eticky nelegitimuje). Tady bych se s ním možná hádal – myslím, že lze vyargumentovat etičnost té podpory (i když by to byla třeba jen iluzivní bytost a víra v ní). Ale jinak mi ta jeho úvaha přijde celkem jasná.
[Odpoveď]
Lubos Reply:
November 25th, 2011 at 22:57
Mirek,
(1) Celkom nerozumiem, čo hovoríš o Silvermanovi: “Vždycky si můžeš vymyslet něco a připsat tomu nekonečnou závažnost a zdánlivě tak kompenzovat nekonečnou nepravděpodobnost existence této věci.” Prečo by som Bohu pripisoval nekonečnú závažnosť? Prečo by Božie jestvovanie malo byť nekonečne nepravdepodobné? O ničom takom sa v stávke ani v kritike nehovorilo.
(2) “Podle Silvermana je neplodné hledání něčeho, pro existenci čehož nemáme žádné indicie…” Myslím, že o indicích sa vôbec nehovorilo. Predpoklad je, že nemáme žiadne indície, ani za a ni proti. Samozrejme, je to len teoretický predpoklad stávky, nie skutočný postoj, lebo tie indície máme, a celkom dobré.
(3) “ad A” – V námietkách nebolo nič o “náboženských fanatikoch, teroristoch, inkvizitoroch, mučiteloch apod.” Autori príspevkov neodmietajú stávku na základe toho, že by viera v Boha takto deformovala človeka. To, čo spomínaš sú skôr slepé ulice, kde človek môže skončiť, ale nie spôsoby osobného morálneho rastu. Podrobnosti v čom konkrétne spočíva morálny rast nie sú dôležité.
(4) Ja som mal dojem, že som doplnil tvoju analógiu s “katolickou “nedokonalou lítosti” ze strachu z Boha oproti “dokonalé lítosti” z lásky k němu” tak, že som ukázal aj na jej možnú morálnu a epistemologickú hodnotu, ktorá “prospechárstvo” môže sprevádzať. Tiež som zdôraznil, že pre niektoré voľby je potrebný istý životný štýl. Neviem či s týmto súhlasíš. Zdá sa mi to byť dôležité. Zvlášť, ak “prospechárstvo” súvisí s chodením do kostola a morálne hodnotnejším spôsobom života.
(5) “…inteligentní a etická bytost se bude chtít stýkat s obdobnými lidmi, a že požadovat rozumové důvody pro víru v něco je dobrá (i eticky dobrá!) vlastnost.” Nesedí mi to pre Boha, ktorý sa chce “stýkat” s ľuďmi, ktorí majú argumenty pre jeho jestvovanie. Zdá sa mi, že existujú oveľa dôležitejšie čnosti, ktoré budú zaujímať Boha – blahoslavení chudobní, trpiaci, hladujúci…, nie “argumentujúci pre moje jestvovanie”.
(6) Kalkulovanie “prospešnosti” viery nie je neetické, lebo zahrňuje aj etiku. Nemôžeš sa rozhodnúť pre morálne dobré správanie (prospešné pre môj život) a zároveň byť neetický. Človek bude odmenený Bohom za to, že žil eticky z akejkoľvek pohnútky. V tomto zmysle každá nevera v Boha je stratou, aj keby som mal byť nakoniec vzatý do neba (pre nevedomosť). Jednoducho môj charakter je iný, zle vyvinutý.
(7) Neverou v živote človek stráca väčšiu silu pri morálnych skutkoch. Náboženská skúsenosť (skutočná alebo fiktívna) má pozitívne účinky na človeka. Dáva mu väčšiu istotu vo svedomí konať dobro a vyhýbať sa zlu. Morálne hodnotný život nie je len itnelektuálne rozhodovanie pre to, čo je rozumne zdôvodnené. Je to obeta vlastného života (času, energie) pre iného.
- Súhlasím, že Silvermanova úvaha je jasná, ale nemožno s ňou súhlasiť, lebo je povrchná a deformuje teistický postoj.
[Odpoveď]
Mirek Reply:
November 26th, 2011 at 16:44
ad 1) podle mě to ale tak Silverman myslí, když porovnává víru v Boha s vírou v Šípkovou Růženku – myslí to tak, že (podle Silvermana) pro Boží existenci nemáme žádné indicie a jejím hledáním proto můžeme zmarnit svůj život. Aspoň já tak tedy ten jeho postoj chápu – tys jej pochopil jinak?
ad 2) No, podle Silvermana ty indicie právě nemáme. Ale možná máš pravdu v tom, že on se tam tenhle svůj (celkem zřejmý) předpoklad nesnaží vpasovat, že to bere jako víru v něco, pro co nemáme žádné indicie, pouze metodicky.
ad 3) Ale tys přece říkal, že hledání a vnitřní nalezení Boha přetváří člověka pozitivně, takže nezávisle na tom, zda Bůh skutečně existuje, z té víry něco člověk získává. Já jsem to zpochybnil s tím, že to přetváření je často negativní, nikoliv pozitivní.
ad 4) přiznám se, že tvé dopnění a případné protiargumenty jsem nějak nepostřehl – myslíš to tak jako Pascal, že když někdo bude z prospěchářství předstírat, že věří, a žít podle toho (tj. změní svůj životní styl), že uvěří? To asi možné je, ale proč by to ten člověk měl chtít, když ani to skutečné uvěření nijak nezvýší pravděpodobnost existence toho objektu víry? Podle mě se Pascal v tom argumertu věnuje spíš případu, kdy člověk rozumově s vírou souhlasí, ale pocitově nevěří – v tom případě by asi měla změna životního stylu smysl, protože by mohla uvést jeho pocity do souladu s jeho rozumem (tedy snad, jisté to není, ale nezní to jako něco vyloučeného).
ad 5) no, to máš nesporně pravdu – ale obvykle se v teistických náboženstvích líčí vstup do nebe jako podmíněný vírou v Boha (tj. skutečnou vírou, ani nevírou ani vírou pouze v prospěch víry a ne v předmět víry). Silverman to podle mě myslí tak, že Bůh bude chtít být s lidmi, kteří budou (m.j.) čestní, takže nebudou “lehkověrní” nebo s kalkulovanou prospěchářskou vírou, protože to není skutečná víra. Dokonce si myslím, že Silverman by i zpochybnil Pascalův předpoklad, že tahle pragmatická víra vůbec může vést k pravé víře, spíš by to bylo něco jako psychologické vnitřní “přeprogramování”. A naopak si Silverman myslí, že předchozí víra v jeho existenci nebude tím, co bude pro vstup do nebe Boh od lidí požadovat (což by ale asi schválil i současný katolicismus, viz. možnost spasení nekřesťanů).
ad 6) jestli je nějaké jednání etické, ale nezáleží jen na tom jednání samotném (jeho fyzické podobě), ale i na důvodech PROČ tak činíš. Ty důvody mohou učinit prakticky všechna jinak etická jednání neetickýmmi (a naopak některá – jen některá, protože existují vnitřně špatné skutky – jinak neetická jednání etickými).
ad 7) no, existuje právě hodně příkladů lidí, kterým náboženská víra dala dodatečnou energii ke zlu – velká část, ne-li většina těch nejhorších zločinů byla právě činěna s pocitem jejich pachatele, že jedná morálně oprávněně z náboženských důvodů. V některých případech pak byli tito lidé později prohlášeni i za světce(!). Takže bych sice souhlasil, že víra dává člověku větší vnitřní jistotu v jednání, ale nikoliv objektivní jistotu, že dělá dobré skutky. Pro zlo se také mnozí obětovali, obětovali mu vlastní život (čas, energii), protože jej považovali za dobro.
[Odpoveď]
Lubos Reply:
November 26th, 2011 at 22:21
(1) Hľadaním Boha sa nemrhá život, lebo hľadanie Boha prináša mnohé dobré veci. Napríklad, človek rozmýšľa nad pôvodom sveta, nad možným zmyslom svojho života, pokúša sa žiť morálne dobre, podľa svedomia, lebo ak Boh jestvuje a komunikuje, tak to bude cez citlivé morálne usporiadané svedomie. Inak by nemusel zachytiť to, čo mu chce Boh povedať (ak by existoval). Pokúša sa žiť, tak ako to hovorí Biblia, či by to tak mohlo byť správne. Ide o čosi CELKOM iné, ako hľadanie Šípkovej Ruženky. Hľadanie Boha prehlbuje vnímanie sveta a robí život človeka morálne hodnotnejším, preto v istom zmysle aj šťastnejším. Divím sa, že nevidíš rozdiel.
(2) Nepovedal si, čo v náboženstve človeka deformuje, čo je negatívne. Skôr si vymenoval deformácie náboženstva, alebo to, čo môže spôsobiť nesprávne pochopenie náboženstva. Preto je dobre sa držať napríklad desatora. Čo z desatora deformuje človeka?
(3) Ohľadom zmeny života, aby potom mohol človek nájsť Boha: Napríklad, ak niekto nejak vážne porušuje desatoro (“žije s manželkou svojho brata”), alebo žije naplno tým, ako kde a čo možno ukradnúť, tak takýto človek by mal najprv prestať so zlým životom, aby potom mohol objektívnejšie hľadať Boha. Pretože prirodzené vedomie, že robí čosi nemorálne, sťažuje jeho hľadanie objektívnej pravdy o Bohu, ktorý je dokonale dobrý. Preto zmena života zvýši pravdepodobnosť, že sa dopracuje k objektívnej pravde o Bohu (a teda, že Boh je). Samozrejme s tým súvisí aj harmónia medzi rozumom a citmi, o ktorej hovoríš.
(4) Aj ľudia s “prospechárskou” vierou sú spasiteľní: Ježiš pochváli nepoctivého správcu. Hovorí, že blahoslavení sú tí, ktorí mu pomohli (dali mu jesť, piť…) – nešpecifikuje čistotu viery. Nehovorí, že “beda tým, ktorí vo mňa ľahkoverne uverili”. Hovorí, že keby sme mali vieru ako horčičné zrnko, prenášali by sme hory.
Preto všetko nezávisí od morálnej čistoty viery. Kto by ju vlastne mal?? Aká je to vlastne tá “správna” viera? To nám povie neverec Silverman?
(5) Ak robím čosi eticky dobré z toho dôvodu, že by sa mi to mohlo raz vyplatiť, že by ma mohol Boh za to raz odmeniť (ak existuje), tento úmysel nerobí môj skutok neetickým. Je to etické jednanie (aj keď hádam nie dokonale etické) založené na možnej pravde. Samozrejme, aj takéto robenie čohosi dobrého robí človeka lepším, preto je odmenou samou osebe. Človek tým získava, lebo sa stáva lepším človekom (rozvíja dobrý zvyk konať etické dobro).
(Nepopieram, že existujú úmysly, ktoré môžu urobiť každý skutok neetickým. Nejde však o náš prípad.)
(6) Omylom vo viere dochádza. Ak ide o neetické skutky (proti desatoru), nejde v skutočnosti o náboženstvo, aj keď niekto uvádza náboženské pohnútky. Hádam je ozaj dobre brať desatoro, ako kritérium etickosti, a potom sa diskusia zjednoduší.
[Odpoveď]
Mirek Dočkal Reply:
November 28th, 2011 at 22:22
Asi máš pravdu v tom, že dost lidí hledá Boha (v nějakém přesněji definovaném smyslu), aby podpořila své snahy o dobré jednání – tj. mají sklon k nějakému jednání jako dobrému, ale zároveň jsou náklady toho jednání (které jdou třeba až k jejich smrti) odrazováni. Takže hledají Boha, ovšem v nějakém konkrétnějším smyslu – jako toho, který bude považovat za dobré to jejich jednání, které za dobré považují oni sami. Boha ve smyslu nějaké bytosti, která bude mít zcela jiné normy než my, nehledá prakticky nikdo, protože ho nikdo nepotřebuje. Tady vidím určitý rostoucí problém: stále více se rozevírající nůžky mezi tím, co vidíme jako dobré a etické, a mezi Božím jednáním, jak ho popisuje SZ a v menší míře i NZ.
. Takže bych neřekl, že je možné brát desatero jen tak jako kritérium etičnosti. Zvláštní třeba je, jak se ve čtvrtém přikázání naprosto neorganicky objeví pragmatická empirická motivace (abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi), která byla a je v mnoha případech prokazatelně fakzifikovaná.
U Desatera jde hlavně o interpretaci ve vztahu k druhým: tj. třeba interpretaci “V jednoho Boha věřiti budeš” jako výzvy požadovat po druhých víru v Boha, v jakého věříme sami. Nebo vůbec važadovat po někom, aby v něco věřil, a ještě mu to takhle definovat. Co když někdo spontánně věří ve více Bohů? Nebo o interpretaci “nesesmilníš”, apod. V zásadě tam ale žádný zásadní problém nevidím.
Pokud jde o tu změnu života a hledání Boha, tady zdá se mi zaměňuješ následek a příčinu: vždyť tu změnu dělají lidé velmi často (možná i většinou) právě proto, že uvěří v Boha. Takže prakticky mi to moc nesedí, a i teoreticky je to dost divné: proč by člověku mělo ztěžovat dostupnost informace o existenci někoho dobrého fakt, že on sám dobrý není? To by maximálně přece mohl mít dojem, že není tak dobrý (kdyby měl třeba jiná kritéria), ale ne že neexistuje?
Abych se přiznal, já také celkem souhlasím s tím, že každá víra je nakonec prospěchářská, nejsem kantián. Ale pořád je velký rozdíl mezi jakkoliv prospěchářskou vírou, kdy pořád v předmět té víry věříš, že existuje, a sebeobelháváním, že věříš v něco, v co vlastně nevěříš. Pokud by ale šlo o touhu, aby věci byly tak a tak, zároveň s otevřeností zjišťování, zda tak opravdu jsou, nezastírání si skutečného stavu věcí – tj. pokud by tam nebylo pokrytectví – pak mi to nevadí.
U etiky je problém: normálně se za etické pokládá to, co děláš pro tu věc samu, že ti sama o sobě připadá dobrá. Ale asi bychom se mohli shodnout na tom, že pokud člověk dojde k názoru (třebas jen rozumovému), že věci by měly být tak či onak, tj. že nějaký stav je správný (i když neví, zda je platný, zda existuje ve skutečnosti), a jedná podle toho, i když nečerpá uspokojení přímo z těch jednotlivých činů, ale jen z nějaké vize celkové odměny, tak by to etičnosti nemuselo zásadně škodit – ten člověk by jen obešel svou pocitovou složku, která nemusí být v pořádku z mnoha důvodů.
Ad desatero: no, věřící polyteista nebo animista by s tebou asi nesouhlasil, že když je to proti desateru, tak nejde o náboženství
Ale jinak ti celkem rozumím, v nějakých rozumných mezích myslím smysl desatera stále tvoří jádro západní kultury, “jak by to mělo být”.
[Odpoveď]